Luboš Jánský

autor: | Zář 5, 2024 | Novinky, Sportovní kynologie, Top

V letošním roce Luboš Jánský oslavil již sedmdesátiny, nicméně v jeho pracovním nasazení to není vůbec znát. Jak se záhy dočtete, mohl z něho možná být odborník na koně, nicméně osud tomu chtěl, že si před téměř 55 lety přivezl domů fenu německého ovčáka, tomuto plemeni zůstal věrný a výrazně se zasloužil o to, jací němečtí ovčáci dnes u nás jsou.

ZAČÍNAL JSEM S KOŇMI

Jak jste se vůbec dostal ke kynologii?
V podstatě asi standardně, jako každý kluk z vesnice. Nejvíc jsem tíhl ke koním. U nás na vesnici jsem běhal za sedláky a popojížděl s koňmi. Následovně jsem ale zjistil, že koně mít nemůžu, tak jsem začal toužit po psu, až jsem po několika letech rodiče přesvědčil a ve čtrnácti jsem si pořídil malou fenku v typu malého knírače. A po roce a půl jsem s tátou jel do Brna pro štěně německého ovčáka.

A psa jste chtěl s cílem, že budete cvičit?
Určitě jsem chtěl cvičit a v té první fázi jsem více inklinoval k myslivecké kynologii. Ale když už jsem si pořídil psa a myslivci mě trochu naháněli, tak jsem zjistil, že lepší bude německý ovčák. Táta chtěl erdela, já německého ovčáka. Nakonec bylo po mém.
V šedesátém šestém roce jsem začal pravidelně jezdit na cvičák do Hradce Králové na Nový Hradec Králové. Tam jsem udělal první zkoušku ZM, ZV1, ZV2 a v rámci východočeského kraje jsem i závodil, včetně druhého místa na mistrovství mládeže ČSR. Pak jsem šel ale na vojnu, tak jsem pejska přenechal v rámci cvičáku kamarádovi a po vojně hned sháněl dalšího německého ovčáka.

A na vojně jste byl u kynologů?
U odvodu na vojnu jsem byl vybrán k výsadkářům. Řekl jsem, že chci ke psům, tak jsem se dostal do Poddůstojnické školy PS Libějovice. Nejdřív jsem tam měl rotvajlera, pak mi k tomu ještě přidali německého ovčáka psa, Patrika z PS.

Jak pokračovala vaše kynologická kariéra po vojně?
Po vojně jsem měl za cíl účastnit se mistrovství republiky, což byl v té době takový nejvyšší post, na reprezentaci jsem nepomýšlel. Nechtěl jsem se zdržovat výchovou štěněte, tak jsem si koupil fenu Julku SNB od pana Meravého z našeho cvičáku. Odchoval na ní jeden vrh, a pak mi ji prodal. To už měla zkoušku ZV1 a já s ní pracoval dál a za rok jsem startoval na mistrovství republiky. To bylo v roce 1972. Tehdy jsem skončil šestý. Reprezentace tenkrát byla šestičlenná, takže teoreticky jsem měl možnost startovat i na mistrovství Evropy, ale byl jsem svědkem toho, když pan Skuhrovský jako tehdejší šéf kynologie se ptal funkcionáře z našeho kraje, jestli na to mám. A ten mu řekl: „Má na to, ale je zatím mladej.“
Já jsem se s tím smířil, ale byl to pro reprezentaci zrovna takový úspěšný rok.
Další rok jsem startoval znovu, byl jsem devátý a pan Skuhrovský svolal prvních deset jako širší výběr reprezentace. I tam jsem prošel, ale bohužel bylo tohle mistrovství Evropy v Rakousku, toho roku se vyskytla u krav epidemie červinky a byl zákaz výjezdu. V té době jsem pak nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti VB s cílem dostat se ke psům. To se mi po osmi letech služby na obvodním oddělení podařilo, a pak jsem pracoval se služebními psy až do roku 2008 u kriminální služby a následovně u pořádkové služby.
Tu Julku jsem tehdy znovu přenechal a dalšího psa na cvičení jsem si pořídil v roce 1975, devítiměsíčního psa Pedra z Ulčova dvora. On měl dysplazii lokte, tenkrát se to ale ještě nevědělo přesně. Nicméně ZV3 jsem s ním udělal. Já ale toužil po feně a tehdy jezdil na závody do Hradce George Pokrovskij, který měl kvalitní pracovní feny a mně se ten jeho styl celkem líbil, takže jsem nakonec v sedmdesátém osmém od něj koupil štěně, fenu Hobby Jipor. S tou jsem byl několikrát na mistrovství ČSR i na mistrovství ČSSR , které v té době vzniklo. Naposledy jsem s ní startoval v roce 1985 v Bratislavě. Závodili jsme, myslím, docela úspěšně, ale v reprezentaci jsme již nebyli.

V té době bylo mistrovství pětisetbodové, vycházelo z národního zkušebního řádu, ale mistrovství Evropy se startovalo podle IPO, že?
Ano. Ještě abych to doplnil, s tou Julkou SNB jsem udělal, tuším v roce 1973 i první IPO. To bylo tady v rekreačním zařízení Elektropraga Hlinsko, kde byli takoví aktivní kynologové, respektive správce pan Flídr a jeho kamarád Josef Ptáček, ústřední rozhodčí výkonu. Byli to pejskaři a pořádala se tam soustředění i mistrovství republiky. Ten rok jsem tam jel na tyto zkoušky. Jednak jsem tam dělal ZV3 a druhý den IPO. Byli tam i Švýcaři, jako takový poradní orgán, a ti nám dávali takový první impuls, jak s IPO vůbec nakládat, jak to posuzovat. V té době bylo IPO, postupku nemělo.

To je zajímavé. Jak se sem vůbec dostali?
Ten Švýcar byl mistr Evropy s takovou jemnější černou fenkou, asi NO. Byli tu opakovaně, dokonce už rok před tím. Myslím, že to bylo přes inženýra Filipa, také výborného ústředního rozhodčího, nebo byli pozvaní přes pana Josefa Ptáčka. Zkrátka tu byli na týdenním táboře a při tom se cvičilo. Takový první výcvikový seminář.

Zajímalo by mě, dělal jste někdy nějaký další sport?
Nedělal. Jen jsem chvíli jezdil na koni.

Protože z toho povídání s vámi cítím, že jste tu sportovní kynologii vždy bral hodně jako sport.
Určitě. Jednak jsem v práci dělal psovoda na kriminální a pořádkové službě, kde jsme měli služební psy, tak jsem tím trošku relaxoval, a zároveň jsem od psů nechtěl odejít, tak jsem měl svého psa a s ním jsem dělal sport.

Jste soutěživý?
Nejsem.

Luboš Jánský

1950 – 2024
Znamení: Rak

Chovatelská stanice Favory Cross, v r. 1997 předána kamarádovi MUDr. Jiřímu Tichému

Psi a jejich úspěchy:
  • Více než 60 zkoušek z výkonu, z toho se čtyřmi psy ZVV3, se šesti psy IPO3 včetně IGP3.
  • Don z Daňkova dvora
    2. místo na mistrovství mládeže 1968
  • Julka SNB
    Mistrovství ČSR 1972 – 6. místo
    Mistrovství ČR 1973 – 9. místo
  • Hobby Jipor
    Krajský přebor 1983 – 4. místo
    Mistrovství ČSR 1983 – účast.
    Krajský přebor Česká Skalice 1984 – 1. místo
    Mistrovství ČSR Chlumec 1984 – 6. místo
    (2. místo poslušnost)
    Mistrovství ČSSR Veselí nad Lužnicí
    1984 – 11. místo
    Mistrovství ČR Uničov 1985 – 29. místo
    Mistrovství ČSSR Bratislava 1985 – 15. místo

Co vás tedy táhlo k závodění?
V mládí to bylo asi trošku jinačí, ale pak mě postupně bavilo připravovat toho psa precizně a spíš motivačně. Ale k tomu jsem dozrál až v devadesátých letech a shodou okolností přes ty koně. Přes knihy, které jsem četl od Montyho Robertse a Pata Parelliho, kteří propagovali přirozený kontakt s koněm. Říkal jsem si, to musí jít i u psů. No, ale nebyl jsem natolik vzdělaný nebo chápavý, abych to všechno zpracoval sám. Koncem devadesátých let jsem se přes kamaráda doktora Jirku Tichého dostal do Belgie, kde byli špičkoví výcvikáři, kteří cvičili na základech operantního podmiňování a klasický výcvik moc neuznávali. Když jsem se jich zeptal, zda vědí něco o I. P. Pavlovovi, tak řekli, jo, víme, ale to my nepoužíváme. Ve skutečnosti, jak jsem později poznal, to byla kombinace obou systémů. Od nich jsme získávali zkušenosti a díky tomu, že jsme tam byli několikrát, tak jsem viděl celý proces výcviku. Hlavně týmovou práci, která tady v té době nebyla do takových detailů uplatňovaná a až tak zažitá. U nich to bylo mnohem propracovanější, takže to byl takový významný předěl v mém postoji k výcviku.

Takže jste měl od začátku chuť cvičit jinak, než tu bylo zvykem?
Ano. Mně osobně u Svazarmu nevyhovoval ani ten pětisetbodový zkušební řád. Pak i už jako rozhodčí jsem se pokoušel, aby se závodilo podle ZVV3. Aby mi v tréninku stačil jeden figurant, jedna stopa a tak. Protože ten pětisetboďák je náročný na figuranty, na čas, a ten sport už tam takový není. Už to vyžaduje větší časovou organizaci, na což jsem v rámci zaměstnání neměl čas. Příprava psa na pětisetboďák byla celkově náročná na čas, pro normální lidi nebylo reálné se tomu věnovat.

VŽDY JSEM INKLINOVAL K PRACOVNÍM NĚMECKÝM OVČÁKŮM

V roce 1986 jste byl jedním z pořadatelů mistrovství Evropy v Hradci Králové. Jak na něj vzpomínáte?
Co se týče organizace, tak vzpomínám pozitivně. Dali jsme tomu úplně všechno a organizačně to bylo připravené perfektně. Trošku víc to narušilo české vedení reprezentace svým přístupem. Ale svým způsobem to bylo pochopitelné, například jsme trvali na tom, abychom měli rukávy vlastní výroby. Když nám Rakušani přivezli rukávy typu Frabo, tak pro nás to bylo nové a neuměli jsme s tím pracovat. Nepřistoupili jsme na to. Pak ale také byly takové různé pomoci týmu, šéfovi reprezentace, abychom byli jednoznačně první. Dělalo se to ale až moc okatě a ve finále to kazilo pověst.

Jako zkušenost to ale asi byl velký zážitek, že?
Určitě, tenkrát bylo přihlášeno přes sto závodníků, už ani nevím, z kolika zemí Evropy, nakonec se tehdy Rakousko a ještě někdo odhlásil, tak soutěžilo okolo devadesáti závodníků. Byla to zkušenost a pro nás poznání IPO trošku blíž. Ve mně to ještě více prohloubilo, že chci cvičit a dělat podle IPO.

Dá se to srovnat se závody, které se pořádají dnes?
Tou velikostí snad, ale těmi výkony určitě ne. Sportovní kynologie se pořád vyvíjí. I my, když jsme v devadesátých letech do toho začali pronikat a zkoušet ty metody, tak dnes je to vše mnohem dál. Vše je propracovanější a dokonalejší.
Dlouhá léta jste působil jako hlavní výcvikář klubu ČKNO.

S čím jste do té role vstoupil a co se vám za tu dobu povedlo?
V podstatě to bylo období pětadvaceti let, kromě jednoho volebního období, kdy jsem nedělal výcvikáře, ale stále jsem v tom žil. Především se mi povedlo začít organizovat mistrovství německých ovčáků. V první fázi to bylo v rámci soutěže mistrovství ČKS. Viděl jsem ale v zahraničí, že je dobré pro kvalitu tohoto plemene, aby němečtí ovčáci měli svoje mistrovství. A to se s léty potvrdilo. Letos se konal již třicátý ročník.

Post výcvikáře v ČKNO jste předal Jiřímu Tichému, jak jste s jeho prací spokojen a jak vidíte další vývoj klubu?
Se svým nástupcem jsem rozhodně spokojený. Je to člověk cílevědomý a svědomitý, který chce jít ještě dál, ale zkrátka tím, jak je členská základna rozdělená na exteriérové a pracovní psy, tak se musejí volit kompromisy a někdy si myslí, že to nejde tak rychle, jak by chtěl. Je to člověk chytrý, dynamický, s velkými představami, ale někdy ostatními lidmi přibržďovaný. Určitě to ale celkově pozvedl, což je vidět zejména na organizaci MM ČKNO. A oproti mně má kontakty do světa. Tím, že je majitelem firmy Gappay, má ve světě mnoho známých, vesměs špičkových psovodů, především z řad majitelů německých ovčáků, a tak má velké možnosti a přehled, co se kde šustne a jakým směrem se to ubírá.

Vás spojuje i to, že jste panu Tichému předal chovatelskou stanici.
My se známe už od osmdesátého sedmého roku, kdy tady v Hradci studoval medicínu a ukázal se na cvičáku. Viděli jsme, že má zájem a začal chodit pravidelně, začal figurovat, no a v podstatě, i když jsme byli starší, tak nás učil tu práci podle těch nových trendů. On dostudoval, ale naše přátelství trvá do dneška. Předání chovatelské stanice bylo takovým logickým vyústěním, protože už mám svůj věk a nemám nástupce pejskaře. Chtěl jsem předat svoji chovatelskou stanici Favory Cross do rukou, o kterých vím, že v nich bude v plné péči a že bude pokračovat.

Můžete prosím zmínit, co bylo vaším chovatelským cílem a jak se vám jej podařilo naplnit?
Vždy jsem inklinoval k pracovním německým ovčákům, a to zejména vlkošedým. A jak jsem již říkal, viděl jsem kvalitu a sympatie ke psům George Pokrovského, tak jsem v té linii chtěl pokračovat. Do určité míry se mi to podařilo, ale pak vlivem práce a dalších okolností tento můj chov zanikl a pokračoval jsem až po devadesátém roce. A to už bylo v další linii fen právě od doktora Tichého. Pořídil jsem si od něj Anettu Galán, která byla po výborném plemeníkovi Klenovi SNB. Tím jsem pokračoval v jiné linii, ale se stejným cílem. Další mou kvalitní pracovní fenou byla Kessy Equdius od vynikajícího slovenského chovatele Jana Sudimáka. Tato fena u mne založila další kvalitní rodinu pracovních německých ovčáků, jejíž pokračovatelkou byla i moje Tyra Favory Cross a nyní Xally Favory Cross, které chci pro její kvality nakonec dopřát ještě jeden vrh štěňat.

Funkce v české kynologii
  • Hlavní výcvikář ČKNO (1990–2015)
  • Výcviková komise ČKS (1988–2002 a 2020 až dosud)
  • Psovod VB (1982–1991)
  • Policie ČR (1992–2008)
  • Vedoucí kynologie Krajské správy
  • Policie ČR Východočeského kraje
    V letech 2008–2011, 2014–2016 a 2019 do současné doby – občanský zaměstnanec
  • Policie ČR, instruktor a metodik výcviku psovodů a služebních psů.

Můžete zmínit některé jedince, na které jste nejvíc hrdý?
Samozřejmě to je Vicky Favory Cross Martina Matouška. Celý ten vrh byl pracovně kvalitní, Theodor Krajčí má její sestru Vizi Favory Cross. Ale již před tím to byl skvělý „S“ vrh Favory Cross – Sorbona, účastnice Mistrovství světa WUSV 2012, Sax Jiřího Kubeše, Scoot Standy Korába a poté Víti Glisníka, Sharon Ing. Jiřího Novotného a další dvě kvalitní feny Sally a Safira. Také „T“ a „X“ vrh Favory Cross je velmi kvalitní a prosazuje se jak u psovodů sportovní kynologie, tak i u ozbrojených složek.
Já jsem za celou dobu udělal asi jen dvacet vrhů, a vždy jsem narážel na to, že až do této doby neměl mé odchovy nikdy takový špičkový výcvikář. Většinou to byli hobby pejskaři, kteří chtěli mít dobrého psa, ale neměli žádné velké cíle s tím dál pracovat. Ale já jsem také koukal spíš na to, aby se to zvíře mělo dobře.

DNES MÁME KVALITNÍ PSY

Jak vnímáte český chov německých ovčáků?
Tento chov šel hodně nahoru. I díky tomu, že se po revoluci otevřely hranice, řada chovatelů či majitelů kvalitních fen začala krýt na západě. Před tím do zahraničí jezdili krýt spíš jenom majitelé exteriérových psů. Ta první krytí ale většinou nevycházela, prosadil se až doktor Ota Meloun svým chovatelským citem a cílevědomým chovatelským úsilím, který měl a stále má opravdu špičkový chov německých ovčáků, v první řadě exteriérových, ale i pracovních. Vždyť jím cíleně odchovaný Ergo Hartis Bohemia se v roce 2007 s Jaromírem Váchou umístil na druhém místě na MS WUSV v Bratislavě. U pracovního chovu neměli lidé takové možnosti realizovat zahraniční krytí. Dnes je již běžné krýt pracovními psy v zahraničí a pracovní chov tu nyní máme velmi dobrý.
Vím, že někdo říká, tenkrát za svazarmu, to byli psi. Ale já říkám, vůbec ne. To dneska máme kvalitní zvířata!
Bohužel, a to je celosvětový trend, problém je u německých ovčáků, a nejen u nich, jejich zdraví. To se musí hlídat a selekce musí být podle mě nekompromisní, a i tak se to velmi těžko daří udržet.

A jak k tomu chovatelé přistupují? Sledují zdraví?
Určitě ano. Možná, že některé ty testy jsou až nadměrné. U nás se rentgenuje od sedmdesátého pátého roku dysplazie kyčelního kloubu, a když sledujete statistiky, tak se v podstatě nic nezměnilo. A u nás se na to dbalo, krýt negativní feny negativními psy je tu vyloženě prestižní. Přesto nedošlo k žádnému výraznému zlepšení. Na druhé straně vím, že Němci na to úplně nedbali, jim bylo jedno, jestli má normál nebo fast normál nebo noch zugelassen. Ale v podstatě jsou na tom jako my. Alespoň co mám já přehled. Takže tady asi ta dědičná stránka je trošku jinak postavená, protože to úplně přesně nefunguje. Ale je to prevence a myslím si, že je nutná. Mnohem nebezpečnější je podle mne dysplazie loketních kloubů. Loketní klouby a spěnky zachycují při pohybu, zejména skocích, celou váhu těla psa, jsou tudíž velmi namáhané a způsobují psu bolest.

Co říkáte na německý chov. Německo nyní hodně tlačí na to, aby se dodržovaly jejich podmínky chovnosti.
No, to tlačí, co je známe. Svým způsobem jsme je vždy chápali, protože je to jejich plemeno, ale dneska to vidím, že je to kšeft. Jim ubývá členská základna, tak povolili dlouhosrsté a podobně. Je to ale podle mne krátkozraké. Tím, že se takto uzavírají, nebo jiným chovatelům chov nepřiměřeně komplikují, tak se kvalita ne vždy vyvíjí k lepšímu. Určitě mají kvalitní zvířata, ale měli i lepší. Myslím, že se uzavírají světu. I když je do jisté míry chápu, ale vnímám to tak, že vidím v těchto opatřeních hlavně peníze.

Jak se stavíte k rozdělení na pracovní a výstavní linie?
Snažím se být tolerantní, tak to i chápu. Já jsem kdysi měl poštovní holuby, a i u nich už dávno došlo k rozdělení na poštovní holuby závodní a výstavní, z čehož se vytvořil německý výstavní holub. Původně ale pochází z pošťáků. Takže už v minulosti jsem viděl, že tam tento trend je a zkrátka z mého pohledu, kdo chce dělat sport, ať ho dělá a kdo chce mít německého ovčáka jako rodinného přítele, ať ho má. Ale rozhodně by měl dbát na to, aby to minimum u chovných jedinců v povahách a samozřejmě i zdraví bylo dodrženo. Aby se z německého ovčáka nestalo společenské plemeno. Tato zásada by měla platit a doufám, že platit bude. Ale nemyslím si, že by museli mít všichni psi vrcholové zkoušky. Důležité je, aby se s nimi dělalo, chodilo na cvičák a udržovali se v aktivitě.

Co se týče pracovních linií, jaká je vaše vize?
Dbát na pracovní povahy, zejména u chovných jedinců chtít chuť do práce, chuť ke spolupráci s psovodem a zájem o práci, ale zároveň aby to bylo doplněno v obraně potřebnou aktivitou, řízenou agresivitou a pevnými nervy. Aby ten pes byl jistý, sebevědomý, nezáludný, aby dokázal žít mezi lidmi, a když je potřeba, tak uměl nekompromisně zakročit.

Myslíte si, že pro toto je dostatečná selekce na základě zkoušky?
Samotná zkouška neznamená, že ten pes je kvalitní pracovně. Ta pracovitost se posuzuje výkonem, ať už soutěžemi nebo praktickou činností u ozbrojených složek. Jelikož ještě pracuji jako instruktor ve Výcvikovém středisku služební kynologie Policie ČR v Býchorách, tak vidím, co je potřeba. Musí to být psi s chutí do práce a výborným sociálním chováním, aby se nebáli v cizím prostředí, ve tmě, ve frekvenci, a aby měli dobrý vztah k lidem. Taková ta představa, aby byl policejní pes agresivní, to není praktické a je to špatně. Pevné nervy, sebevědomí a jistota, to je u německého ovčáka základ. Musí být dobrým spolupracovníkem, protože dneska i v rámci policie je to týmová práce. Tak, aby psovod nemusel ještě hlídat, že jeho pes napadne kolegy.

Jak vnímáte vycvičenost psů za ty roky, co se ve sportovní kynologii pohybujete, Zlepšuje se to?
Já s těmi trendy ve většině souzním a vidím pokrok třeba i z letošního mistrovství, ale i dalších let, že kvalita jde nahoru. Je pravda, že na samotných bodech to není vždycky vidět, protože když přijde kvalitní psovod s novým, lepším výkonem a přístupem, tak tu laťku posouvá a rozhodčí ho musí ohodnotit. Když s tím trendem souhlasí, tak ho bodově vyzdvihne. Tím kvalitní výcvikář a kvalitní rozhodčí ruku v ruce udávají směr a trend. A ti, co to pak vidí třeba na mistrovství světa, tak ten trend rozšiřují dál.
I proto letos doktor Tichý prosadil, že MM ČKNO bude čtyřdenní, protože i ta několikadenní soutěž má svá specifika pro prověření psů. Už to není jen přijet, odcvičit a jet pryč. Ale součástí je i strpět nějaké menší nepohodlí pro psa i psovoda, být v cizím prostředí, v určitých klimatických podmínkách, ve frekvenci více lidí, a to po dobu několika dnů. Je potřeba načasovat ty dané výkony. Má to svá specifika.

Jsou psi dnes lepší než třeba před dvaceti lety?
Každý výcvikář hledí, aby měl kvalitního psa. Kdo má psa jen jako přítele, tak se spokojí s menšími nároky, ale ti špičkoví výcvikáři, kteří jsou často zároveň chovateli, ten trend posouvají k lepším výsledkům, lepším povahám a hlavně lepší cvičitelnosti.

PŘECHODOVÁ FÁZE – V SCHH NIC NOVÉHO

Jak hodnotíte poslední změny Mezinárodního zkušebního řádu a kam by se to mohlo ještě posouvat?
Zkouška IGP3 zůstala v podstatě stejná, jako bylo IPO3. Tam je vidět, že to v základu vyhovuje a myslím si, že to je správné. Podle mého názoru by se mohly trošku zvýšit nároky na stopách. Naopak u IGP1 vidím jako nesystémové provádět vyhledání figuranta a jeho vystavení s vyštěkáním pouze na jeden směr. Chybí metodická návaznost k vyššímu stupni IGP2. Vždyť vyhledání a vyštěkání figuranta na jeden směr je u zkoušek IGPV a IGPZTP. Tak proč ještě i u IGP1?

V jakém smyslu byste chtěl zvyšovat nároky na stopách?
Hlavně v kladení stop. Nemusí se chodit dlouhým krokem, nemusí se chodit rychle, ale ne tak, aby se stopy vydupávaly. To lze umožnit pouze v případech extrémních terénních podmínek. Ale když se stopy dělají na zeleném porostu nebo na uvláčené hlíně, tak je vydupávání úplně zbytečné a já říkám, že psy podceňujeme. Ti mají na mnohem víc i při požadavku přesného stopování, než aby šli na hodinové stopě, která je takovýmto způsobem našlapaná. Myslím, že určité ztížení by na stopách mohlo být. Třeba udělat jeden ostrý lom. A také prosazovat, což to IGP dělá, aby stopy, které jsou vedle sebe, neměly stejný tvar. Aby psovod nevěděl, kam půjde. To je klíčové u služební kynologie, ale i ta sportovní by se v tomto směru měla posouvat.

Jak se stavíte k modernímu trendu projevu psa při poslušnosti, kdy je vyžadován oční kontakt psa?
Pozornost psa k psovodovi je požadavek mezinárodního i našeho zkušebního řádu. Původní význam učení psa očnímu kontaktu byl a stále je ve zlepšení jeho ovladatelnosti, poslušnosti a otevření se psovodovi v tom dobrém smyslu slova. Pes vlastně dychtí po odměně nebo po dalším povelu, dalším a dalším cviku a ví, že po něm přijde odměna. Uplatnění nachází oční kontakt nejen při poslušnosti, ale zlepšuje ovladatelnost našeho psa i při obraně. Poprvé jsme se s tím setkali výrazněji v roce 1994, kdy jsem se podílel na pořádání a organizování MS WUSV v Hradci Králové. Tam jsme doslova zůstali paf, když německý závodník Wilfried Lüneberg předváděl černého psa Blacky vom Neuen Lande. Jeho chtivost nás všechny okouzlila. Dnes, když se na to podíváme, tak už tam vidíme hodně nedostatků, umíme to už udělat lépe.
Já ale říkám, na jednu stranu je potřebná ochota, chuť spolupráce s psovodem, ale na druhé straně když se řekne, že to je chůze, tak by to měla být chůze. Když je to klus, měl by to být klus, případně prodloužený klus. Už Max von Stephanitz jako zakladatel plemene německý ovčák vycházel, jak uvádí, při posuzování exteriéru německého ovčáka z posuzování exteriéru koní. Je tam tedy veliká podobnost v náhledu, a ta myslím i zůstala. A když vidím koně, a to já nejen že odebírám Jezdectví, ale sleduji i trendy a požadavky, tak když se řekne, že to je klus nebo prodloužený klus, tak to musí být klus, a ne poskakování. Tedy plynulý pohyb v daném rytmu. Letos jsem se setkal s takovým trošku nepochopením u některých lidí, psi jim dělají radostně, je vidět výborný vztah psovoda se psem, ale ty správné pozice, tedy že pes se pohybuje u nohy rovně, že nejde šikmo, že krok je krok, klus je klus, to často není u některých psovodů preferováno. Pro mnohé je hlavní, že pes pracuje ochotně, s chutí a radostně, bez stresů.

Takže při posuzování vlastně sledujete i krok toho psa?
Ano, plynulost toho kroku. Samozřejmě to neposuzuji z pohledu výstavy, kde se posuzuje i prostornost chodů. Z mého pohledu ani není žádoucí, aby pracovní pes chodil jako ten výstavní, protože to přeúhlení zase může přinášet i zdravotní problémy. Ale ta jednoduchá zásada, kterou uvádím, by měla být dodržená.
Pes se musí pohybovat rovně, pozorně a plynule. Jestli nese hlavu nahoru nebo šikmo, je úplně jedno. Je pravda, že u německých ovčáků vzhledem k jejich exteriéru a délce těla takové vyklenutí hlavy nahoru, jako ho vídáme u belgických ovčáků, v podstatě dobrovolně zpravidla nejde. Nevyhovuje mu. Navíc tam musí být nějaké korekce, abyste ho k tomu přiměli, což také nevidím jako ideální. Důležitá je ochota spolupráce a pozornost na psovoda.

A co tolik diskutované přechodové fáze při obraně?
Už v minulosti jsme zvali zahraniční rozhodčí pro posuzování obrany německých ovčáků, abychom poznali jejich požadavky na práci a výkony psů při obraně. Speciálně tu opakovaně byl k posuzování obran pozván dokonce Günther Diegel, který dělal šéfa výcviku SV v Německu a potažmo i WUSV. Ten nás na nutnost posuzovat přechodovou fázi při obraně upozorňoval už po roce 2000, když tu třikrát posuzoval obrany na našem Mezinárodním mistrovství ČKNO. Již v té době nás učil, že i v přechodné fázi, tedy fázi před pouštěním, se hodnotí setrvání v plnosti a síle zákusu až do pouštění. Negativně se hodnotí připravování se psa na pouštění, to znamená polevování ze zákusu a překusování ještě před povelem k puštění. A má-li pes v této fázi neklidný zákus, je penalizován bodovou ztrátou o jednu známku. U nás se to ale nikdy tak neposuzovalo, ač to byl jeden z požadavků zkušebního řádu SchH, kde se přechodová fáze hodnotila odjakživa. U nás tomu školitelé nepřikládali význam. Až tento nový zkušební řád IGP to přesně popsal. IPO to nepopisovalo, Shutzhund to popisoval.

Nebylo to dané vlivem našeho Národního zkušebního řádu?
Spíš je to trošku odbornější náhled z Německa proti tomu, co se chtělo u nás. U nás se chtěli tvrdí psi, razantní, a aby pouštěli. Ale to jak pouštějí, to už zkušební řád blíže nepopisoval. A musím říct, že současná inovace Národního zkušebního řádu už hovoří i o střežení. To není trend. To je taková známka výkonnosti psa. Při obraně musí pes v první řadě kousat, vyštěkávat a hlídat figuranta. Trošku se to vrací k praxi. Bohužel, ne vždy se na to důsledně dbá, ale posouvá se to k lepšímu. Takže přechodová fáze před pouštěním není vůbec nic nového. Jenom na ni teď bylo upozorněno.

Změnil podle vás příchod maliňáků prostředí IPO?
Určitě to byla a je konkurence, která je užitečná. Vím, že obě plemena mají své problémy, ale je to všechno o lidech, kteří s nimi dělají. V první řadě i ti belgičtí ovčáci mají exteriérové a pracovní linie. Je to hodně podobné.
Ne všechno jde ideálně, a ne všechno je jenom v té sklopené hlavě.

Dovedete prosím ještě podrobněji přiblížit, čím se projevuje správná obrana?
Celým výrazem, bojovností, přirozenou agresivitou. Není to jenom o tom, jak figuranta uloví a pak hopinky, hopinky, ale důležité je to další vyzařování a další vůle bojovat s figurantem. Snažit se ho zastavit. De facto ho zlikvidovat, zabránit mu v pohybu a v boji. To je prvořadé. Ten efekt je sice krásný, ale není to všechno. Při obraně se každý kouká na to, jak pes naskakuje, jak je rychlý, ale to často není obrana, to je lovení. Ta pravá obrana je v sebevědomí a odhodlání psa jít do střetu s figurantem. Správně se orientovat k provedení kvalitního, tedy silného a plného zákusu. Chtít jej skutečně sebevědomě, rázně a přesvědčivě zneškodnit. Platí to i ve fázi zatížení – prověření psa bojem, nápřahy a údery. Pes musí vykazovat jisté a sebevědomé obranné pudové chování, jak jsem již říkal, s řízenou agresivitou, při které je pes dobře ovladatelný. Tím se projeví nátura zvířete. A jestli skáče z pěti metrů nebo jde spodem, to je skoro jedno.
U nás se říká, že Němci uhýbají na kontroláku. Oni nechtějí jít do těch extrémně rychlých střetů, kdy dostává zabrat krční páteř psa a po dvou letech má zdravotní problémy. Samozřejmě, pes musí jít do střetu přesvědčivě, ale nemusí to vždy být na efekt. A vím, že Němci samotnou rychlost nepreferují, psi uměle nezrychlují a v nácviku spíš chtějí soustředěný, přesvědčivý nástup proti figurantovi a důsledné zamezení jeho dalšího pohybu. Práce figurantů je v Německu trochu jiná. Naši figuranti jsou výborní, ale jsou moc servilní a dbají jenom na to, aby to byl kvalitní náskok do statiky, zákus a prohoz. To je při nácviku do jisté míry v pořádku, ale není úplně ideální, když se psi donekonečna zrychlují. Je to o jejich zdraví a je to i o zdraví figuranta. A navíc je málo figurantů, kteří takto zvládnout udělat stejně 50–100 psů. To vyžaduje další sportovní průpravu.

Platí stále, že čeští figuranti patří ke světové špičce, nebo se svět posouvá dál?
Poslední dobou ani nevím, ale co jsem byl loni na německém mistrovství, tak naši figuranti bývají i lepší. Tam hlavně figurant na technické části nebyl moc přesvědčivý. Neprověřoval psy úplně tak, jak bych si představoval. Ale to je dané osobností figuranta.
U nás jsou prototypem kvalitního figuranta Jarda Vyhnal a Jirka Mach. Ti psy opravdu zatíží, bezpečně, ale důkladně, a tam se pak třídí výkonost.

Sportovní kynologie je sport, který se nedá objektivně změřit. Jak moc do hodnocení vstupuje politika?
Co se týče mne, tak rozhodně ne. Nemůžu dát ale ruku do ohně za nikoho. Nevím, jak jiní rozhodčí při zkouškách. Ale rozhodně při těch výběrových soutěžích a při mistrovstvích tam toto nepociťuji, nebo spíš minimálně, podvědomě třeba.
Co se týká zkouškové činnosti, tam bych třeba občas měl pochybnosti, může to vycházet z kamarádství, z preferování někoho, ale já to nezažívám, nemám osobní zkušenost, jenom co vím „jedna paní povídala“. Není to možná ani ve zlém, ale zaznamenávám to zkrátka.

Vy jste rozhodčí už 45 let. Co vám dalo posuzování?
Osobně mě posuzování baví, dostanu se mezi pejskaře a vidím řadu psů. Samozřejmě mě to baví, když je tam výkonnost. Když je to takové ušlápnuté nebo silně neodborné, tak to mě pak moc nebaví. Jsou organizace, kam jezdím moc rád, protože už se těším na jejich prezentaci výkonů psů, zpravidla mají dobrou metodiku v přípravě psů. Jsou i organizace, kam se tolik netěším. Ale těch naštěstí není moc.

Jakou největší akci jste posuzoval? Na co nejraději vzpomínáte?
Největším zážitkem pro mě bylo posuzování v roce 2010 při MS WUSV ve španělské Seville, poslušnost. To bylo top. Předtím už jsem posuzoval stopy na mistrovstvích světa a posuzoval jsem i na mistrovstvích světa jiných plemen, dobrmanů, rotvajlerů, kníračů… Ale v té Seville to byl zážitek se vším všudy. Celé to utvrdil olympijský stadion, na kterém MS WUSV probíhalo. Celá řada psů mi utkvěla svými výkony v poslušnosti v paměti. Nejvíce však Troll v. Fiessenberg, kterého bezchybně předvedl španělský závodník Daniel Ruano Bou. Zadal jsem mu 100 bodů.

Povedlo se vám to?
Tam jsem byl spokojený. Co říkají lidi, nevím, ale já jsem byl spokojený. Vzpomínám si, že závěrečné poděkování jsem tam pronesl česky, protože já neumím žádnou řeč, možná trochu rusky a německy, tak jsem jim tam poděkoval česky. A nebožtík Tonda Hruška mi pak po sledování na working dogu řekl: „Ty vo*e, tobě tleskali ze všech nejvíc.“(smích)

A překládal to někdo?
Ne. Ale já jsem cítil, že ti lidi tomu i rozuměli. Že ta tribuna tomu rozuměla. A to byla velká odměna.
Ale jak říkám, všichni určitě nemohli být spokojeni, byli tam trochu i dohady mezi rozhodčími. Hlavním rozhodčím byl Wolfgang Tauber, a už při poradě říkal, že by chtěl, aby každý den bylo deset výborných. To ještě Günther Diegel posuzoval obrany a stopy Rakušan Josef Schallegruber. Tak se mi protočily panenky a vím, že první den jsem dal asi tři, tak mi to vytýkal, a Diegel za mnou přišel a řekl, on je blázen. (smích)

Jakou disciplínu nejraději posuzujete?
Nejradši poslušnost. Mám rád stopy, obrana je složitější v postřehu a rychlosti děje. A hlavně je tak sledovaná diváky a odborníky, že tam vzniká nejvíc rozdílných názorů. Není moc příjemné, když jsem přesvědčený, že něco nějak je, ale ostatní si myslí něco jiného. Ale také vím, že pohled diváka a pohled rozhodčího je jiný. Rozhodčí nevidí úplně všechny souvislosti, nemá ten celkový přehled, ale zase vidí ty detaily, které divák vůbec nepostřehne.

Souvisí to i s tím, co jste nejraději cvičil?
Musím říct, že posledních deset patnáct let mám poslušnost nejradši. Když se vám pes takzvaně otevře a pracuje radostně i přesně, je to krásný pocit. Obrana vyžaduje zkušeného figuranta a dalšího zkušeného pomocníka u šňůry. V mých mladších letech jsem nejraději cvičil obranu. Na cvičáku nás bylo čtyři–pět, myslím dobrých figurantů. Byli jsme dobrá parta a pomáhali jsme si vzájemně, a také jsme si vzájemně při soutěžích byli nápomocni. Dnes jsou podmínky k nácviku obrany poněkud jiné. V letech 1974 a 1978 jsem na mistrovství republiky figuroval kontroláky, samozřejmě ve stylu a učení té doby. V obou případech to bylo na dostihovém závodišti Velké pardubické, v její cílové rovince. Jinak stopy mám samozřejmě také pořád moc rád.

Vy stále cvičíte?
Ano, mám čtyřletou fenu Xally Favory Cross, se kterou mám složenou IGP3 na výborně. Jsem spokojený, jak pracuje. Dělá pro mě, je milá, ale při obraně je hektická. Bohužel nemám možnost dělat obranu dvakrát týdně, což by ona potřebovala, tak si radši zacvičím poslušnost pod dohledem kamarádů, hlavně Radka Říhy, a k obraně se dnes dostanu jednou za čtrnáct dní, zřídkakdy častěji. To je pro ni málo.

A co závody?
Nezávodím, protože bych nedokázal dosáhnout takového výsledku, jaké požaduji u závodníků, a de facto bych tím popíral, co říkám.
Rozhodčí by určitě měl ve své době závodit, aby měl tu zkušenost. Pokud ale vím, že ta moje výkonnost nemá ty parametry, o kterých kážu, tak mi není úplně příjemné závodit. Z druhé strany jsem rád, když si jdu zacvičit a lidem se to líbí. To potěší.

CÍL JE UDRŽET SPORTOVNÍ KYNOLOGII

Působíte jako člen Výcvikové komise ČKS. Jak jste se k této funkci dostal?
To není funkce, do které bych se mohl nějak sám prosadit. Prostě jsem byl osloven Theodorem Krajčím a kývl jsem na to.

Jak se vám spolupracuje s kolegy?
Musím říct, že výborně. Já jsem ve výcvikovce byl už od roku 1988 do roku 2002 za různých jejich předsedů, takže to pro mě nové není, ale v této výcvikovce se mi pracuje opravdu dobře. Je tam určitá souhra, je tam tolerance, dají se bez problémů udělat určité kompromisy. Vím, že v minulosti to někdy nešlo. Za mě je důležitý i ten postoj současného předsedy ČKS Vaška Kejře, který na ty výcvikovky chodí, podobně jako chodil i Šmolík, ale řekne svůj názor a nesnaží se to převrátit podle svého za každou cenu. Každý si tam bez ostychu řekne, co si myslí, prokonzultuje se to a udělá se určitý kompromis.

Jaké máte cíle? Kam směřujete?
V této době je těch změn strašně moc. Ta situace kolem koronaviru to srazila víc než na kolena. Cíl je v podstatě udržet sportovní kynologii a tuto dobu přečkat, a pak to zase dobře nasměrovat. Protože jsem některé věci, jako podmínky účasti na mistrovství republiky a výběru reprezentantů, dělal a mé názory byly přijaty, jsem spokojený.

Jak vnímáte situaci, která je zatím vyhrocenější spíše v některých západních zemích, a to fakt, že společnost začíná vnímat sporty se zapojením obrany jako potenciálně nebezpečné? Nebojíte se, že by to mohlo ovlivnit sportovní kynologii? Co proti tomu dělat?
Já věřím, že tam budou rozumní lidi. Svého času, před těmi osmi deseti lety to bylo docela nebezpečné, ale teď, i v rámci migrace, snad ti lidi mají rozum a už neberou psa jako útočníka, ale jako obránce. Takže doufám, že se ty náhledy na obranu udrží. Vím, že v Itálii s tím byly problémy, v Rakousku také, ale pokud jsou rozumní, tak tyto řády, které jsou funkční, snad zachovají.

Jak jste zmínil, profesně se věnujete i služební kynologii. Může spolu služební a sportovní kynologie kooperovat?
Často se o psech říká, toto je sporťák, toto není sporťák. Ale i v rámci policejní práce je dobré koupit psa třeba se ZVV1 nebo IPO1, případně IPO3, když se dá zaplatit. Tihle psi, když mají dobrou povahu, tak se v klidu přemístí z hřiště do praktické kynologie. To nebývá problém. Všude se dělá vyštěkání, kousání, pouštění, stopování. A když ti psi mají už z té sportovky dobré základy, jsou dobře udělaní, tak to beru jako plus. Pokud na to ten pes má, tak se dá přepracovat během několika týdnů a funguje výborně. Zkrátka říkám, sportovní kynologie udává směr, služební kynologie je nadstavbou.
Už v devadesátých letech jsme se jezdili koukat do Německa na BSP, kde součástí bylo i mezinárodní mistrovství služebních psovodů a psů. A už tam bylo vidět, že všichni ti psi měli zkoušku SchH3. Takže ten trend, že základ měli ve sportovní kynologii, byl už tam a vyvíjí se to dál.

Je ve služební kynologii dostatek kvalitních psů?
Těch není nikdy dostatek. (smích)

A je u policie dostatek kvalitních a zapálených lidí?
Musím říct, že převážně je. Ale má to svá specifika a je tady určitý náhled, jak to nadřízení chtějí. Někdo preferuje, aby byl člověk nejdříve policajt, což je určitě správně, a pak teprve psovod. Vím, že jsou i psovodi sportovci, kteří k policii přešli a tím policajtem se musejí teprve stát. To také dobře funguje. Nejhorší je, když někdo jde k psovodům jenom proto, aby to měl jednodušší. To pak rychle pozná, že to jednodušší vůbec není a že jeho výkonost nemusí být ideální, a tak toho radši nechá.
Služební kynologii jsem začal dělat a sledovat od roku 1982, a ten posun je obrovský. Právě v tom smyslu, že sportovní kynologie udává směr v metodice, tak vidím posun i u té služební kynologie. Psovodi i figuranti, kteří pracují s moderními metodami, nejsou vůbec ojedinělí. Přibylo také speciální uplatnění kynologie, a to v mnoha směrech.
Zkrátka je to dobrý.